|
|
|
|
Jigoro Kano – zakladatel juda
Konec XIX. století přinesl Japonsku epochu velkých změn. Končí se čas izolace. Zápas klepe na dveře šóguna. Rodí se pokolení uchvácené vším novým. Evropské divadlo i ragby se stávají symbolem nové generace. Umírají samurajské tradice. Vymírají staří mistři Ju-jutsu i jiných bojových umění. Mládež se ubírá jiným směrem. S časem rychlé prozápadní orientace je svázán zrod Juda. Zakladatelem tohoto umění, spojující samurajské bojové tradice s ideou olympijského sportu byl Jigoro KANO. Syn vojenského atašé, potomek rodu samurajů, který se narodil roku 1860 v provincii Hyogo v NIkage. Úřad a funkce otce ho zařadila do aristokratické společnosti. Byl talentovaný, inteligentní, ale slabý a malého vzrůstu. Kano, stejně jako celá generace Japonců na přelomu XIX. a XX. století, hledal svoji novou totožnost. Jako 11 letý se přestěhoval s rodinou do Tokia. Učil se najednou na dvou školách. Těžkou japonskou kaligrafii se učil v Ryogoku a angličtina ve škole Kanda. Novodobou výuku začal ve 13 letech, když otec zjistil jeho talent a zapsal ho do exklusivní britské soukromé školy v Karasamori. Ve studiu se zakrátko stal úspěšný, kromě tělocviku. Spolužáci i tělocvikář se na něj dívali z patra, jelikož byl malý a hubený. Umění Ju-jutsu nebylo v té době v Japonsku módní, ani všeobecné známé a ceněné, jako dnes. Nebylo zábavou pro chlapce z dobrých rodin. Proto jej otec ani přátelé nepodpořili, když si umínil naučit se Ju-jutsu a začal hledat učitele. Pomohl mu léčitel, který mu dal doporučení pro přijetí u mistra Fukudu, specialistu na zápas i dobrého léčitele. V malé místnosti sensei Fukuda prováděl výcvik. Za základní kámen výcviku považoval cvičný zápas – randori. Předváděl na tréninku různé techniky a potom je aplikoval v cvičném zápase. Kano se zápalem trénoval a dělal velké pokroky. Ukončil školu a v 17 letech začal studoval literaturu. Zde se seznámil s Takaaki Kato a Kubalo Tsuboi, což mělo pro něj dalekosáhlý význam. Jeden se později stal premiérem a druhý děkanem univerzity v Tokiu, školy propagující novodobý evropský styl, stejně i ve sféře fyzické kultury (kriket, legatové závodění, baseball). Mládež éry přelomu se zájmem objevovala donedávna zakázané noviky přicházející ze západu. Propagovala evropské divadlo, bojkotujíc tradiční Kanuli, oblékala se podle poslední evropské módy. Těžko se divit, že v takovéto době pokusy Jigoro Kana o návrat k tradičním japonským uměním boje nenašly porozumění u jeho univerzitních kolegů. V dožo svého prvního učitele Fukudu, potkal Kano mezi cvičenci mladého obra Kenkichi Fukushimu, vážícího dvakrát tolik co on. Fukushima, prodavač ryb, byl nejsilnějším a nejúspěšnějším ze žáků Fukudu. Často zastupoval mistra na tréninku, když začal stonat. I přes už značné zkušenosti, všechny pokusy o poražení obra, skončily pro malého Kana neúspěchem. Dlouho přemýšlel budoucí zakladatel juda nad způsobem překonání tohoto silného zápasníka, disponujícího také naučenou technikou. Proto se rozhodl studovat i jiné disciplíny bojových umění, jako je zápas, box a také Sumo. Jednoho dne se Kano rozhodl vyzkoušet na Fukushimovi chvat, který sám vymyslel. Přišel na trénink dřív než obyčejně, ale sám netrénoval. Sedl si do kouta a sledoval delší dobu způsob boje a pohybu svého potenciálního protivníka. Před koncem tréninku se oblékl do tréninkového úboru, poklonil se s respektem před Fukushimem a požádal ho o zápas. Kenkichi se lehkovážně rozesmál a přijal ochotně zápas už jen proto, že i přes vědomí své převahy na tatami, měl komplex méněcennosti v blízkosti „učeného drobečka“. Kano se postavil do vzdálenosti dvou metrů a Fukushimu se zdálo, že nehodlá zaútočit. Fukushima udivený a trochu podrážděný postoupil volně krok vpřed a následně udělal rychle druhý krok a bleskově se chytil za límec keikogi (judo kabátec) soupeře. Kano na tento okamžik čekal. Chytil rukáv Fukushima levou rukou, uděl čtvrt obrat a pokrčil nohy v kolenou, pravou rukou vychýlil z rovnováhy soupeře, uchopil ho za nohavici nad kolenem a hodil ho přes ramena. Fukushima dopadl na plná záda (ipon) při mrtvolném tichu všech přítomných. Údiv diváků umocnil fakt, že Fukushimuna za okamžik zůstal ležet jako omráčený. Kano potom musel vysvětlovat všem kolegům i Fukushimu jak hod provedl. Tak vznikla technika známá a používaná v zápasech kata-guruma. Tato technika byla důležitá proto, že dodala tvůrci juda impuls na vypracování základů kuzuši (vychýlení). Jak je důležitá tato fáze chvatu, kdy před vlastním hodem soupeř ztrácí rovnováhu, vědí všichni, co trénovali judo. Sám Kano tvrdil, že kuzuši je nejdůležitější fáze každého chvatu, jelikož až po správném vychýlení je možné hodit mnohem silnějšího soupeře, při použití minimální síly. Řečeno jazykem moderní vědy: provedení hodu vyžaduje vynaložení tím menší síly, čím více je těžiště padajícího soupeře vychýleno mimo plochu základny, vymezené základním postojem padajícího. Krátce po vítězství nad Fukushimem, umírá Hachinosuke Fukuda a Jigoro Kano musí hledat nového učitele. Potká Masamota Isa, třetího z mistrů školy Tenjishinyo. Iso už měl 62 let. Byl hubený, malý, podobné postavy jako Kano. Svojí neobyčejnou osobností, silou charakteru a uměním ju-jutsu, vzbuzoval u žáků respekt a poslušnost. Jigoro Kano si velmi brzy pochvaloval tréninky ve škole Tenjishinyo, zatím nepotkal nikoho, kdo by byl tak dobrý v kata i provedení, jako Iso. Šťastnou shodou náhod měl Kano v začátcích štěstí na dobré učitele. První byl mistrem v praktické výuce boje a druhý v didaktice technik. Ve škole Tenjishinyo Kano získal titul Shihan (mistr). Toto období pro něj bylo obdobím usilovné práce. Vstával velmi brzo, často s východem slunce, absolvoval ranní trénink a potom šel do školy. Po návratu z univerzity opět zašel do tělocvičny, aby vedl trénink 20-30 žáků. Potom sám trénoval tak velmi intenzivně, že při návratu domů, se musel několikrát zastavit, aby si odpočinul. V roce 1881 pod tíhou svého věku Iso onemocněl. Kano potkal Tsunetoshi Jikuba ze školy Kito a potřetí změnil učitele. Tsunetoshi Jujubo, bývalý samuraj, na konci éry Edo, byl učitelem ju-jutsu šógunovy gardy. Když se Kano střetl s Jikubem, mistr ještě velmi dobře ovládal umění boje. Jeho oblíbenými technikami byly Harai-goši a Yoko-sutemi-waza. Exsamuraj žil v bídě a do konce života byl věrný umění ju-jutsu. Jigoro Kano převzal od něj nejen eleganci a precisnost pohybu, ale i odhodlání bojovat proti nepřízni osudu. Zanedlouho přišel čas zkoušky. Prezident Tokijské univerzity, dr. Hyroyuki Kato pozval na ukázky zkušené představitele různých disciplín sportu, s cílem propagovat fyzické cvičení mezi studenty. Ukázky se konaly v nově vybudované velké aule univerzity, kde se mohlo shromáždit najednou velké množství lidí. Nedlouho po vítězství Kana nad Fukushimem, byli pozvání na univerzitu představitelé školy Ju-jutsu Totsuku, v čele s jejich osmdesátiletým mistrem. V tomto období Ju-jutsu nemělo žádné pravidla boje. Zápasilo se dovoleným způsobem a za poraženého se považoval ten, který se vzdal nebo spadl na záda (ipon). Doba zápasu nebyla dána. Po ukázce se mistr Totsuka zeptal přítomných, zda nechce zápasit někdo s některým z jeho žáků. Znenadání vystoupil z davu drobný Kano a vyzval největšího na zápas. Veškeré pokusy Kana na poražení vysokého a silného soupeře nevedly k úspěchu. Totsukiho žák disponoval nejen velkou silou, ale i skvělou technikou. Jigoro Kano i přesto, že se musel uznat za poraženého, sklidil velký potlesk a pochvalu za odvahu a bojovnost současně od vedení univerzity i od udiveného Totsukiho nad jeho zručností. To ho ohromně povzbudilo do další práce. I přes intenzivní studium se nestalo, že by Kano vynechal trénink. V roce 1882 ukončil studium získáním diplomu učitele literatury, což v té době znamenalo zařazení mezi intelektuální elitu Japonska. V tomto roce Kano
s několika žáky zakládá svoji vlastní školu ve svatyni Eishoji v Inari Svůj čas dělil Kano na „buddhistickou“ činnost a školu. Se svými žáky trávil většinu času ve svatyni, kde také pral a opravoval Jurovi, diskutoval a trénoval. Současně Kano vykonával časově náročnou funkci profesora známé univerzity Gakushuin, na které studovaly prominentní děti. Denně ho ráno přivážela rikša na výuku. Odpoledne věnoval nácviku judo a po trénincích připravoval přednášky na další den, překládal z cizích jazyků, pracoval dlouho do půlnoci a někdy i déle. Hodně přátel vyškolených Kanem ve svatyni Eishoji zastávalo vysoká místa v zemi. Také žáci, trénující judo, byli ze zámožných rodin. Překvapení mniši a sousedi, nejednou viděli ministerské auta nebo rikši, zastavující před svatyní. Tyto návštěvy souvisely s osobou Jigoro Kana a s judem, což se odrazilo na hodnocení samotného mistra a jeho umění boje. Dvakrát a nebo třikrát do týdne přicházel do Kanovy školy jeho učitel Tsunetoshi Jikubo. Nezřídka se stávaly úrazy, což přinutilo Kana, aby požádal své žáky o pomoc při hledání jiného místa pro trénování. Podařilo se to v roce 1883. Kano opouští svatyni Eishoji, protože našel velice skromné místo pro dojo v Yoshio-Tanaka v Kanda-Imagawa-Koji. Do nového dojo se nevešlo celé tatami, což ho přivedlo na nápad přistavět s dřeva a hlíny přístavek. Ten byl sice větší, ale vzhledem k vlhkosti a chladu v něm, neposkytoval dobré podmínky pro trénink. Takže nejen sám mistr, ale i jeho žáci uvítali možnost přestěhovat se do nového dojo na témže předměstí, do čtvrti Ue-nimbacho. Jednou Kano a Jujubo zápasili intenzivně a dlouho, ale mistrovi Ju-jutsu se nedařilo ani jednou hodit Kana, kdežto Kano několikrát hodil svého učitele technikou Uki-waza a Sumi-otoši. Zaskočený Jujubo začal po zápase diskutovat s Jigorem Kanem, který mu vysvětlil, že jako člověk malý a lehký, hodně času věnoval meditacím při hledání odpovědí, jak zvítězit nad fyzicky silnějším soupeřem. Došel k závěru, že je nutné využít sílu soupeře. To znamená, že tlačený na místo odporu, zatáhne soupeře, využívající jeho sílu a tahaný zatlačí. Využíval v praxi fakt, že vektory síly působící ve stejném směru se sčítají. Z této myšlenky vzešla první zásada juda: „ Ju“ – ústupem získat konečné vítězství. Po tomto vysvětlení se Jujubo poklonil Kanovi a uznal, že žák přerost svého mistra. Zásada „Ju“ a odhalení principů kuzuši se stalo základem nového způsobu zápasu a zrodil se nový sport – judo. Slovo „Judo“ je podobné slovu „Ju-jutsu“. Skládá se ze dvou ideogramů, jejichž složení má co nejvěrněji vyjádřit ducha i zásady tohoto sportu. První část – „Ju“, značí první zásadu juda, vyjadřující jemnost, měkkost, elastičnost a lehkost přizpůsobení se. „Do“ je synonymem slova cesta, způsob a vyjadřuje způsob uplatnění zásady „Ju“. Ve slově „Do“ se v Japonsku skrývají různé druhy umění, od malířství přes poezii až po řemeslné umění. V minulosti slovo „do“ bylo také jistým způsobem vyjádření světských metod výuky zásad taoismu a buddhismu. Ať tak nebo onak je slovo „Judo“ složeným výrazem, vycházejícím z dávných tradic. „Seiryoku zenyo“, druhá zásada juda, ve volné interpretaci znamená: „Dosáhnutí maximální efektivity činnosti, při minimální psychické a fyzické námaze“. Tato zásada ekonomizace, zjevná v každé sportovní disciplíně, je realizovaná cestou technické dokonalosti a ne úrovní svalového objemu. Nakonec třetí zásada „ Jita kyoei“ je překládaná jako“ trénování pro vzájemné dobro a prospěch“ je aktuální stále a jako taková nepotřebuje komentář. V judu má ještě i doplňující význam. Pokrok v tréninku je možný jen při vlastním a rozumném zapojení se partnera do tréninku. Partner může ulehčit, ale i ztížit výuku, z čehož vyplývá poznatek nejen pro trenéry, ale i pro závodníky,že vzestup jednoho pomáhá na cestě vzestupu i druhému. Kano jako vzdělaný člověk dobře chápal, že judo musí být něčím víc než jen určitým počtem technik na získání technických zkušeností. Musí být tělovýchovným systémem postaveným na pevných filozofických základech, které jsou v souladu s morálními ideály společnosti éry rychlého rozpadu pozůstatků feudalismu. Rozšíření juda o filozofické základy kunfucionismu a zenu, nebyla lehká úloha, jelikož výhoda, sebejistota, agresivní chování a chuť vyhrávat a dosahovat úspěchů, je v rozporu s duchem filozofické tradice orientu. Podle Igora Kana Judo je kompromisem, uměním i sportem najednou, a tradiční snažení o dokonalost, je nejvyšším cílem, i když bylo dosaženo tréninkem novodobého stylu.Cvičení juda mělo dovést k moci ovládnutí vlastního těla. Dosažení také vnitřního pokoje, jakého dosahují buddhističtí mniši při meditacích. Judista musí získat dovednost reagovat na útoky protivníka způsobem jednoduchým, spontánním a přirozeným, nějak ho „akceptovat, rozumět mu spolusoucítit.“ Základy juda ve filozofii zen, je možné vidět také v rituálu tréninku a zápasu. Celá etiketa této disciplíny je zjednodušená. Zůstala jen „meditace zazen“. Při ukončení tréninku je slyšet povel „moku-so“, klečení na místě „moksha“, osvobození se od všelijakých myšlenek a vlivů a v plné koncentraci na vjemy vynořující se z nitra sportovce. Je to symbol „buddhistického uvolnění“, osvobození se od emocí, cíl i konec cesty – „do“ Z roku 1883 pochází kodex chování se žáků Jigoro Kana, skládající se z pěti bodů zapsaných v knize Kodokanu:
Prvními žáky,
kteří podepsali tento kodex, namáčejíc pero do vlastní krve, byli: Tsunejiro
Tomita, Cesta judo do rodiny olympijských sportů v Tokiu nebyla jednoduchá ani lehká. Většina společnosti neviděla a nerozuměla, v začátcích vzniku Kodokanu, rozdíl mezi judem a Ju-jutsu. Nechápala ideje juda, staří mistři ju-jutsu titulovali Jigoro Kana jako přemoudřelého a nedokvašeného mladíka, namyšleného na svoje univerzitní postavení, toužícího vnést západní pořádky i do ju-jutsu. Vidíc ohrožení, jaké působí judo školám ju-jutsu, vypověděli jejich mistři Kanovi nemilosrdnou válku. Poslední roky XIX. století byly pro judo často velmi těžkými, neboť získávajíc popularitu, Kanovi žáci museli upevňovat nejen systémovou a koncepční vyzrálost juda nad ju-jutsu, ale i praktickou. Záminku k budoucím problémům dala první potyčka mezi mistry ju-jutsu a žáky Kana, hned po povýšení Shiro Saiga a Tsunejiro Tomitu na 1. Dana. Do sálu vstoupili tři vysocí, dobře urostlí muži. Už na první pohled svojí arogancí, ostrými rysy a býčími šíjemi prozrazovali svoji příslušnost k nějaké škole ju-jutsu. Jeden z příchozích představil sebe a své druhy. Jsem Daihachi Ichikawa a toto jsou Matsugoro Okuda a Morikochi Otake. Přišli jsme se podívat na váš trénink. Je mistr Kano přítomen? Náš mistr tu není, odpověděl Tsunejiro Tomita. Aha! TO je zvyk univerzitních profesorů, trénovat na dálku začínající i velké mistry, ironicky poznamenal Daihachi. Saigo i Tomita se zeptali, jestli mistři ju-jutsu přišli jen proto, aby pozorovali trénink, nebo aby také vyprovokovali zápas. Stejné způsoby vyjadřování a ironické poznámky návštěvníků ujistili žáky Kana v přesvědčení, že sem přišli s určitým záměrem. Když Daihachi viděl, že Tomita a Saigo nereagují na jejich uštěpačné a ironické poznámky, vyzval je k zápasu. Tomita odpověděl: Nemůžeme zápasit s představiteli jiných škol, bez souhlasu našeho mistra a učitele Jigora Kana. Na to Daihachi odpověděl zvýšeným hlasem pře celé dojo: Vyhýbaní se zápasu je také jednou ze specialit této školy. Najednou se Saigo obrátil na Tomitu: Přijměme pozvání těchto pánů a udělejme toto střetnutí jako přátelský zápas. TOmita zakroutil nesouhlasně hlavou a odpověděl, že případná porážka přinese ujmu škole Jigoro Kana a v souladu s kodexem jimi podepsaným, se budou muset navždy vzdát trénování juda. Shoro Saigo byl opačného názoru, uvažoval, že nepřijetím výzvy poškodí školu a i přes riziko souhlasil se zápasem, nechtěl již připustit dalších hrubostí příchozích. Když byl Saigo připraven na zápas, ve dveřích dojo se objevili další Kanovi žáci: Sakujio Yokoyama a Yoshiaki Yamashita. Když uviděli panující napětí, hned se zorientovali. Stejně jako Tomita byli názoru, že bez povolení mistra, Saigo se nesmí dát vyprovokovat k zápasu, ale bylo už pozdě. Saigo se uklonil největšímu a nejtěžšímu z příchozích. Matsugoro Okuda uchopil nevelkého Saiga jednou rukou za límec a druhou v okolí hrudní kosti. Přitáhl si jej s úmyslem jej hodit a následnou technikou škrcení nebo páčení dosáhnou vítězství a přinutit protivníka se vzdát. Kanův žák, využívajíc zásadu „Ju“, bez odporu se nebránil přitažení, ale bez nejmenší ztráty rovnováhy. Okuda znovu zaútočil na Saiga, ale ten se jako rotující koule, přemístil stejně s pohybem soupeře na znemožnil mu provést techniku. Překvapen těmito pružnými úhyby, se Okuda několikrát pokoušel o svoje nejlepší techniky. Pokaždé měl pocit, jako by chtěl přehodit člověka z gumy. Po nějakém útoku Okudy, se přihlížejícím zdálo, že Saigo ztratil rovnováhu, ale on udělal pěkný útok, v momentu zatlačení, svým oblíbeným chvatem Yama-arashi. Po prvním dopadu mistr ju-jutsu se bleskově postavil a začal bojovat se zvýšeným úsilím, aby velmi brzo znovu spadl na záda. Po několikátém dopadu již nešel zápasit, ale znechucený se vrátil mezi kolegy, uznal se za poraženého. Zpráva o porážce mistra ju-jutsu žákem Kodokanu, se bleskově roznesla ještě ten den po všech školách ju-jutsu a jméno Shiro Saigo se stalo známým po celém městě. A tak se vzrůstem popularity, díky Kanovým stykům a etické čistoty jeho žáků, se výuka juda dostala na Tokijskou univerzitu i do školy Gakushuin. Počet žáků, zajímajících se o judo na obou univerzitách, stále narůstal. Mezi nimi byl i pozdější premiér Japonska Reijiro Wakatsuki, což v budoucnu vytvořilo vhodné klima pro rozvoj Kanova sportu. Po incidentu
s mistry ju-jutsu, Kano kategoricky zakázal svým žákům bojovat s představiteli
jiných škol. Velmi zajímavě vypadali Kanovi žáci, když zamyšleně šli ulicemi
předměstí Bancho-Ren, oblečení do stejných kimon se znaky školy, symbolizující
sílu, pravdu a odvahu. Největší slávě se těšili: Tsunejiro Tomita, Shiro Saigo,
Sakujiro Yokoyama, a Yoshiaki Yamashita. Bylo zřejmé že zápas Saiga s Okudem
neukončil boj o nadvládu judu v Japonsku, ale naopak jej odstartoval. I přes
zákaz boje s představiteli jiných škol, provokace ze strany představitelů ju-jutsu
neutichaly. Jeden z nejznámějších střetů žáků Kodokanu s představiteli ju-jutsu,
se stal roku 1887, když Kano vyslal své zástupce (Takisaburo Tobariega, Junshina
Arime, Bunzo Matsuda a Tsunejiro TOmita) na slavnost Po této výzvě utichla celá hala a všichni upřeli svůj zrak na Tomitu. V absolutním tichu Tomita souhlasí: Bojujme, pověděl, ale čistě a nezištně. Konfrontace se jevila jako velmi zajímavá. Na jedné straně nejvíce známý a uznávaný mistr ju-jutsu a na druhé zase jeden z nejlepších žáků nové školy Kodokan. Nakanuta prudce zaútočil, jako by chtěl zničit svého protivníka. O sportovním zápase a tím spíše o kráse se nedalo vůbec hovořit. Jistý si svým vítězstvím, Nakanuta nebral na zřetel pohyby judisty. Přistupujíc co nejblíže, chtěl co nejdřív ukončit zápas. Tomita, zkoncentrovaný, klidně blokoval útoky a najednou jakoby explodoval. Silně tlačený Nakamurem v oblasti klíčové kosti, schoulil se do malé kuličky a sám padajíc, hodil daleko za sebe soupeře, jednou ze slavných technik Kanovy školy. Nakanuta se sebral po pádu a s ještě větší silou znovu zaútočil na Tomita, vychylujíc ho jednou napravo a jednou nalevo. Ten znovu a znovu získával zpět rovnováhu, jako strom ve vichřici. S ohledem na malý prostor, nemohl ihned využít chyby soupeře. Když se Nakanuta zkoncentroval na provedení rozhodujícího chvatu, Tomito udělal rychlý půlobrat (Tai-sabaki) a znovu upadl pod Nakanutu. Vyhozený jakoby neviditelnou silou, legendární expert podruhé spadl na záda. Teď však nevyskočil hned na nohy, ale stáhnul za sebou také Tomitu. Jistý si svou fyzickou převahou, viděl šanci v boji na zemi. Když se mu podařilo nasadit držení Kamišiho-gatame, byl už přesvědčený, stejně jako většina diváků, že zvítězí. Po několika sekundách však tvář Nakanuta začala měnit barvu. Zpočátku zčervenal a potom už začal modrat. To znehybněný Tomita nasadil škrcení Gyaku-žuži-žime. V tomto okamžiku hlavní rozhodčí, Magoroku Hachitani – správce haly, přerušil zápas a vyhlásil Tomutu vítězem. Porážka Nakanuta vytvořila pro Jigora Kana šanci na představení Judo Kodokanu širší veřejnosti. To byl začátek bojové cesty judo. Ještě mnohokrát Kodokan v praxi dokázal svoji převahu nad školami ju-jutsu. 13. srpna 1889 se Jigoro Kano vydal do Evropy. Vrátil se v lednu 1891 na palubě francouzské lodi. Cesta byla dlouhá a únavná a pasažéři si krátili dlouho chvíli vymýšlením různých her a dalších druhů zábav. Vysoký Rus s herkulovskou postavou se chvástal svoji silou, chtěl ji předvést v zápasech. S lehkostí porazil Holanďana i Švýcara. Když viděl jeho úspěchy, Jigoro Kano oslovil Rusa. Pokud si lehne na záda, tak jej Kano udrží takovým způsobem, že nebude moci vstát. Kesa-gatame, se ukázalo jako účinné. Rus nejen, že nemohl vstát, ale ani jinak se vysvobodit z držení. Rozdrážděný a podrobený vyzval Kana na zápas v postoji. Při zvyšujícím se počtu diváku, mistr juda bez váhání souhlasil, s podmínkou, že zápas bude trvat tak dlouho, dokud jeden druhého nehodí, Překvapení diváků bylo veliké, když malinký Kano, už v první vteřině zápasu, udělal Koši-nage a Rus s velkým rachotem dopadl na palubu. Ve chvíli, kdy jeho ohromné tělo opisovalo ve vzduchu oblouk, Kano podržel hlavu padajícího tak, aby si Rus neublížil. Tím si získal sympatie nejen diváků a posádky, ale i samotného Rusa, který se od této chvíle stal jeho největším obdivovatelem. |
Zprávu
elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na
adresu
sakura@lbc.scomp.cz.
|
–
předměstí Tokio – Shitaya. Stala se do dnešních dní nejslavnější školou juda –
Kodokan – om. Jelikož nedokázal najít důstojnější místo, upravil malou část
svatyně na dojo. Nepřikládal zvláštní pozornost financím. Kromě pochopení
profesora univerzity Gakushuin, nezískal žádné větší finanční zdroje. Dary,
které dával mistrům Ju-jutsu a také nákup velkého počtu drahých knih v různých
jazycích pohltily celou jeho hotovost. Když založil novou školu, potřeboval
peníze na nákup tatami. Získal je za překlad knihy Treatise on Ethics (Pojednání
o etiketě) z angličtiny do japonštiny, na objednávku Ministerstva školství. Dojo
bylo součástí hlavního prostoru svatyně, kde na stěnách visely tabulky zasvěcené
památce mrtvých. Nezřídka, když byl zápas razantní, rezonující podlaha vyvolala
údery tabulek o dřevěné stěny svatyně, což večer připomínalo tanec duchů. Tato
stísněná scenérie, často padající tabulky a někdy také praskání podlahových
desek, které nevydržely nápor padajících těl, odstrašovala návštěvníky.Po
tréninku sám mistr Kano, lezl pod podlahu s hlavou ovinutou ručníkem na ochranu
před pavučinami a přibíjel nebo vyměňoval prasklá prkna, aby následující den
mohl znovu probíhat trénink. Bylo jasné, že trpělivost buddhistických mnichů
nebude trvat dlouho. Takže jednoho dne představený svatyně, mnich jménem
Choshupo, vstoupil důstojně v průběhu tréninku do dojo a přihlížel těžké práci
Kana a jeho žákům pověděl: „Jigoro Kano je neobyčejně zaníceným člověkem, i přes
svůj věk. Jediná jeho chyba je, že svůj život zasvětil judu.“
Saigo Higichi, Shiro Saigo, Sakujiro Yokoyama, a Yoshiaki Yamashita.
Ve
stejný den Shiro Saigo a Tsunejiro Tomitam nejstarší žáci Kana, byli povýšeni na
mistrovský stupeň – 1. Dan a získali černé pásky. Byl to velký den Kodokanu,
jelikož Nihonden Kodokan judo překročilo hranice, které mu vymezovalo malé doja.
Zakrátko si začalo získávat obyvatele v novém Japonsku, aby se později stalo
stálou součástí tělesné kultury v zemi Vycházejícího slunce.
otevření nového dojo v Hachitami
Mogoruku. Kromě zápasu družstev mezi školami ju-jutsu, na slavnosti vystoupí
také s ukázkami kata Tsunejiro Tomita, jeden ze čtyř mistrů Kodokanu. Jeho
předvedené formy kata se dočkaly nadšeného přijetí shromážděných diváků,
v jejich středu byli právě všichni současní mistři ju-jutsu. Po ukončení ukázky
se na tatami znenadání objevil vysoký bradatý muž s výzvou: Pokud nemáte obavu,
mohli bychom spolu zápasit. Byl to sám Hansuko Nakanuta z Ryoshin Toyru,
uznávaný většinou mistrů ju-jutsu za nejsilnějšího představitele policejních
škol. Prefekt policie Tsuyo Mishima shromáždil nejlepší zápasníky ju-jutsu,
kteří pocházeli hlavně z okruhu bývalých samurajů období Meiji. Představovali
vznešené svědectví minulosti, živé pozůstatky minulé epochy.
