|
|
|
|
Historici Ju-jutsu se dělí na tři skupiny:
První zastává názor, že původci boje beze zbraně jsou Číňané a odvozují to od příchodu prvního čínského mnicha jménem Chi Gen Ju (podle jiného zdroje Chen Juan Pin) do země Kvetoucí višně (dnešní Japonsko). Ten utekl z Číny před terorem dynastie Ming a přišel v roku 1656 do Japonska. Žil v klášteře Kokusiji v Edo (dnešní Tokio). Žil skromně a bez popularity. Učil syny šóguna čínskou kaligrafiku a filozofii. Překládal čínské klasiky, maloval monotónní krajinky, občas cestoval, spolu se stálou eskortou samurajů z kláštera do paláce a zpět. Tento doprovod udával návštěvě úřední – oficiální ráz na jedné straně a na druhé straně zabezpečoval cizince před případným napadením. Bylo to v době prudkého rozvoje Eda. Z nedávného provinčního města se stalo hlavní město celé říše. Tam se usídlil šógun. Informace je z různých pohledů pravdivá, jelikož se dochovala jména jeho asistentů : Fukuno Schichiro Yuyeimon, Miura Yoji Eimon, Isogari Jiro Uermno – uznávaných prvních oficiálních otců Ju – Jutsu. Jednou byl mnich na cestě napadnut bandity. Samurajové tasili meče. Ale za krátko podlehli přesile protivníků. Z nenadání se přihodila neobyčejná věc. Ošuntělý, klidný výraz mnicha se změnil na blesk. V mžiku vytrhl zbraň z ruky nejblíže stojícím útočníkům a porazil je na zem bez zjevného použití síly, plynulými lehkými pohyby. Porazil velitele útočících banditů a ostatní se rozutekli. Zbytek samurajů si uvědomil, že před nimi stojí velký mistr. Fukuno, Miura a Isogari se rozhodli naučit se tomuto čínskému umění. Mnich se dlouho zdráhal, ale nakonec podlehl jejich žádostem. Vyžadoval od nich však bezpodmínečnou poslušnost. Odkrýval jim postupně tajemství boje a současně i jeho filozofii. Každého z nich zasvětil do jiných technik. Prvního naučil chvatům, druhého pákám a škrcením a třetího úderům na citlivá místa. Výuka byla dlouhá a namáhavá. Po jejím skončení se tři samurajové rozešli do různých koutů země a založili tři školy Ju – jutsu: Fukuno – ryu, Miura – ryu a Isogari –ryu. Jiná verze původu prvních škol Ju-jutsu zahrnuje různé venkovní vlivy. Legenda pochází z doby vládnutí císaře Sujin, kdy v zemi měli vládnout potomkové bohů. Už před tím se na dvoře používaly „ruční“ techniky, které připomínaly různé školy Ju – jutsu. Z důvodu smrti slavného Tomaketsu-hayato, který zemřel díky nepozornosti Nomi-no Sukuneho, vznikly základní techniky charakteristické pro Sumo. Pevné historické zdroje jsou bohužel až z pozdější doby. V čase Muromachi (polovina XV. stol.) vznikla z technik boje beze zbraně tajná škola Gokusoku. Kusoku či Gusoku znamená lehká zbraň. Legenda říká, že velký expert na boj s kyjem, Takenouchi Hisamori zo Sakushu, hledal nejefektivnější způsoby ovládnutí protivníka, které nacvičoval o samotě v horách. Jednou se mu ve snu zjevil mnich, předvádějící mu to, na co už intuitivně přišel sám. Odtud se odvozuje spojení technik těla a zbraně v těsné blízkosti. Takenouchi vypracoval systém nazvaný Gokusoku (go-pět), pět způsobů ovládnutí protivníka bez pomoci zbraně: znehybněním, páčením, úderem, hodem, škrcením. Z obsahu výuky této školy, Busolu byla zbraní jen pro nezasvěcené. Experti věděli, že skutečnou zbraní je ovládnutí vlastní reakce ať už pohybové nebo psychické. Kompromisní, ale nejlépe zdokumentovaná verze počátku škol Ju-jutsu je svázána s neobyčejně zajímavou osobou Akiyama Yoshitoki, lékaře a filozofa z Nagasaki. Byl skutečným Japoncem, ale studoval v Zemi Středu (Čině), kde se setkal pravděpodobně s čínskými způsoby boje beze zbraně. Lékařská etika mu nedovolovala nosit zbraň, ale znalost akupunktury mu ulehčila výuku u Pao – chuana, mistra čínského boje beze zbraně. Po návratu do Japonska, Akiyama získal slávu výukou čínské medicíny a také též třemi způsoby boje. Chyběly mu však nějaké spojovací systémové zásady. Jednoho dne se vydal do svatyně Temmangu v Tsukishi a tam se ponořil do meditací. Zjevila se mu vrba, při jejímž pozorování mu došel základní smysl jeho studia. Padající sníh tvořil na větvích návěje, jejich hmotnost časem narůstala tak, že se větve ohnuly a došlo k sesunutí sněhu. Jinak se chovaly větve silné višně, které pod tíhou sněhu praskaly. Toto zjevení Akiyamu zmobilizovalo. Přenesl ho do způsobu boje beze zbraně. Kdyby člověk využil „techniku vrby“ dokonalým způsobem, mohl by využívat hmoty těžšího protivníka a obrátit ji proti němu. Tato myšlenka se stala nosnou myšlenkou jeho Toshib-ryu, školy Srdce vrby. Zákaz nošení a používání zbraně a tvrdá selekce držitelů meče, vydané úřední mocí za účelem odzbrojení společnosti, přispěl k velkému rozvoji škol pro boj beze zbraně. Jejich hlavní rozvoj spadá do období Edo (1603 – 1867). V této éře šógunů z rodu Tokugawa více škol ju-justu získalo velkou slávu. Nejznámějšími byly: Kiraku, Takenouchi, Toshib, Shinnoshindo, Tenjishinyo, Sekiguchio, Shibukawa, Assyama, Ichiden, Kyushin, Kito, Arata, Shimmei, Sakkatsu a jiné. Mezi nejslavnějšími je už vzpomínaná Tenjishinyo-ryu, založená mistrem Yanyki Sekizai – Minamoto- no – Masotari z Matsuki, vazala daimya z Kisiu. Yanaki sbíral zkušenosti studujíc Ju-jutsu na různých školách po celém Japonsku. Seznámil se s metodami takových mistrů jako Hojna Joyemon zo Shinnoshido-ryu nebo Nishimura. Po příchodu do Eda se stal samurajem šógunovy gardy se jménem Kueiyama Mataemona a získal velkou slávu, užívaje pseudonym Iso. Získal vítězství ze zápasů s několika desítkami soupeřů najednou. V jeho škole se učilo pět tisíc samurajů. Mimo samurajské kruhy byl způsob boje beze zbraně velice oblíbený. Kupecké a obchodnické spolky vnášeli ukázky boje do programu svátečních akcí. Zhoršení životních podmínek samurajů zrodilo putovní svobodné roniny (samuraje bez pána), kteří učili Ju-jutsu jen za stravu. V zápase Sumo přetrvaly znalosti ze začátků naší éry. Hodně hodů, kroků, způsobů koncentrace a zachování základního postoje v absolutní rovnováze převzali mistři Ju-jutsu z dávného Suma, používaného jako způsob bojové přípravy šógunovy gardy z období Kamakura. Ten typ boje připomíná, že hodně technik převzali Japonci, tak jako všichni asiati, bezprostředně od zvířat. Příprava na zápas Sumo připomíná Evropanům tanec kohoutů. Obyvatelé země Kvetoucí višně ho přirovnávají k zvykům bojovných vran. Je známo, že ještě dnes si Sumo udržuje vysokou popularitu. Mládež na mořské pláži a hlavně děvčata se baví o Sumo. Je potřeba také rozlišovat Ju-jutsu dnešní a dřívější. V základě byly mnohé techniky známé už dříve v rytířském způsobu boje. V rámci Ju-jutsu je více atemi (údery), hody různého druhu, páky, škrcení, znehybnění a strhy. Zápasy Ju-jutsu byly nebezpečné, pády nedokonalé, často končily těžkým zraněním nebo smrtí. Doba zápasu nabyla vymezená. Připomíná to vyjádření Sakuhiro Yokoyamu ze školy Tenjin Toshib-ryu: „ Když jsem měl 23 roků, bojoval jsem s mistrem Shnito-ryu Nakanuta Haluze. Místem střetnutí byla prefektura městské policie v Edu. Můj protivník byl vysoký a silný. Byl známý jako nejsilnější představitel škol Ju-jutsu v zemi. Zápas od počátku probíhal podle pravidel školy Shnito. Nebezpečné útoky Nakanutu se střetly s prudkým odporem. Potom jsme oba používali bez přerušení víc a víc nových „smrtelných“ technik, důmyslných bloků a strhů. Po 55 minutách rozhodčí přerušili zápas v obavě ze smrtelného úrazu a vyhlásili mě mistrem Západního Japonska a mého soupeře Nakanutu mistrem Východního Japonska. |
Zprávu
elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na
adresu
sakura@lbc.scomp.cz.
|
